Josef Leopold Zvonař

 

Říká se často, že čas je nemilosrdný soudce, který neomylně prověřuje životnosti uměleckých děl. Není však vždy soudcem spravedlivým. Dějiny hudby znají nejeden příklad, kdy se hodnotné umělecké dílo dostalo do situace, že vlivem různých okolností nemohlo normálně společensky fungovat a bylo proto zapomenuto .

Zdá se, že tento soud postihl právě skladatelský odkaz Leopolda Zvonaře. Jeho skladby vytvořené v rozmezí let 1847 - 1865 vznikly v době, kdy v Evropě vrcholil hudební romantismus. Berliéz, Chopin, Schumann, Mendelssohn - Barthóldy, Liszt, Wagner a Brahms komponovali tehdy díla, tvořící dodnes kmenový repertoár všech koncertních umělců i hudebních těles, díla nesmrtelných hodnot, která obecenstvo na celém světě obdivuje a miluje.

Národnostní, sociální i kulturní útlak se po nezdaru revoluce v roce 1848 vystupňoval. České národní umění neexistovalo a většina umělců české národnosti byla nucena hledat pro své nadání uplatnění v cizině. Zvláště typická je tato situace pro české hudebníky, jež bylo možno nalézt v 18. i v 19. století téměř v celé Evropě. Česká hudba však stále ještě čekala na svého Mesiáše.

Ten se narodil 2. března 1824 v Litomyšli, o pouhých čtyřicet dní později než Leopold Zvonař. Bedřich Smetana prožil své dětství v příznivém prostředí, takže jeho vrozené vlohy se mohly rychle a harmonicky rozvinout. I když ani Smetana neměl v životě na růžích ustláno, přece jen jeho životní podmínky v mládí byly nesrovnatelně příznivější než krušný životní úděl zcela chudého chlapce z podbrdské vesnice. A když oba současníci, kteří se přátelsky stýkali a kteří se vzájemně respektovali, dospěli do období životní zralosti, byl Leopold Zvonař postižen těžkou chorobou, která mu velmi znesnadňovala práci a jíž nakonec na prahu nejproduktivnějšího životního věku podlehl, aniž mohl své slibně započaté dílo dokončit.

Byl - li Bedřich Smetana Mesiášem české hudby, pak Leopold zvonař byl - jak výstižně napsal prof. Mirko Očadlík - jejím Janem Křtitelem. S desítkami jiných, dnes již téměř zapomenutých umělců, zúrodnil Zvonař půdu, jež potom vydala tak bohatou žeň (Antonín Dvořák, Zdeňek Fibich,.....), přispěl k emancipaci českého kulturního života tím, že svými teoretickými díly vytvořil základy české hudební pedagogiky, podílel se aktivně na vzniku a činnosti hudebních institucí a spolků, které sehrály významnou roli při šíření hudebního umění mezi nejširšími vrstvami českého národa a vytvářely tak podhoubí, z něhož vyrůstali další a další talentovaní hudebníci.

Z těchto důvodů bude mít Leopold Zvonař vždy vyhrazeno v dějinách české hudby čestné místo jako jeden z nejvýznamnějších představitelů předsmetanovské hudby.

Leopold Zvonař se narodil 22. ledna 1824 v Kublově. Jeho otec František - povoláním zednický tovaryš - i matka Magdalena, rozená Vokáčová, byli poddaní točnického panství.

Zvonařovi rodiče se rozhodli dát vyučit mladého Zvonaře krejčím. Tehdy se však nadaného a pilného hocha ujal velízský farář Josef Dmych, vzal jej k sobě na faru a umožnil mu připravit se ke zkouškám na piaristickou školu v Berouně. Během tří let, které Zvonař strávil u Faráře Dmycha, se zdokonalil i ve hře na klavír a poznal též dost skladeb starších mistrů.

V sedmnácti letech odešel do Prahy, aby zde vychodil jednoroční učitelský kurs u sv. Jindřicha. Zde se také přihlásil na varhanickou školu, kterou tehdy vedl slavný varhaník a pedagog Karel František Pitsch. Zkouška nedopadla dobře, neboť Zvonař do té doby vlastně neměl možnost hrát na varhany, a proto byl přijat pouze prozatímně. V následujících letech však překonával neobyčejnou pílí a houževnatostí nedostatky svého dosavadního hudebního školení.

Byl aktivním členem Cecilské jednoty a účinkoval při jejich hudebních produkcích nejprve jako zpěvák, později jako hráč na violu. Na jednom z koncertů Jednoty byla také v roce 1847 poprvé veřejně provedena jeho vlastní skladba. Byla to píseň na německý text Die Abfahrt, ale mnoho přízně si prý u obecenstva nezískala. Později byly na akademiích Cecilské jednoty provedeny i další Zvonařovy skladby a skladateli se dostalo za první neúspěch od obecenstva zadostiučinění.

V roce 1845 byl ustanoven Pitschovým asistentem na varhanické škole. Později se stal i druhým učitelem zpěvu.

V padesátých letech však již také hodně komponuje. Začínal písněmi a komponoval je nejprve na německé texty. Události roku 1848, jichž se jako člen sboru Svornost živě účastnil, v něm však probudily zájem o politické dění a o české národní hnutí. Některé jeho skladby z této doby jsou sice neokázalé, ale za to vroucí a angažované doklady jeho vlasteneckého smýšlení. Nejznámější z nich je hymnus složený na Pickovu báseň "Čechy krásné, Čechy mé", který zlidověl a zpívá se od té doby často jako národní píseň.

Léta strávená ve varhanické škole po boku K. F. Pitsche jsou relativně nejšťastnější v jeho životě. V této době napsal také nejvíce svých skladeb a mezi nimi i svá umělecky nejzdařilejší díla. Jmenujme z nich aspoň tři komorní skladby: klavírní trio op. 22 z roku 1854, klavírní kvintet op. 24 a zejména vynikající a dnes zcela neprávem opomíjený smyčcový kvartet B dur op. 31, který napsal v roce 1857. Ten stojí na počátku novodobé české kvartetní literatury, která vydala později takové skvosty, jako jsou díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka.

Když v roce 1858 ředitel varhanické školy a velký Zvonařův příznivec Karel František Pitsch zemřel, vedl Zvonař nejprve školu sám jako prozatímní ředitel. Zvonař ze školy odchází v roce 1860, kdy byl ředitelem jmenován J. Krejčí.

Zvonař přijímá místo ředitele Žofínské akademie. Zavedl zde vedle tradičního mužského i dívčí sborový zpěv a založil o něco později devítiměsíční kursy pro učitelky klavíru a zpěvu. Tyto kursy byly na svou dobu velmi pokrokově a odborně vedeny a můžeme zde bez nadsázky říci, že Zvonař zde položil základy české hudební pedagogiky, z níž na vysokou úroveň propracoval zejména metodiku školního zpěvu.

V roce 1860 uveřejnil v hudebním časopise Dalibor svůj "Návod ku zpěvu", pozoruhodný samostatným zvládnutím látky i přehledným a jasným výkladem. Až do dnešní doby zůstává aktuální Zvonařova myšlenka o nutnosti elementární hudební výchovy na základních školách a jeho požadavek, aby zpěv byl povinným předmětem, rovnocenným s ostatními, neboť si byl dobře vědom toho, jaký význam má estetické působení pro další myšlenkový a citový rozvoj mladého člověka.

O rok později vydal Zvonař tiskem první český pokus o systematický výklad hudební teorie nazvaný "Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště".

V čele Žofínské akademie stál Leopold Zvonař do roku 1863. V té době mu již zlá nemoc velmi ztěžovala život. V těchto letech dokončuje svou operu Záboj, která sice nebyla jevištně nikdy provedena, ale má v dějinách české opery své místo jako bezprostřední předstupeň oper Smetanových. I volbou námětu z české mytologie je Zvonař předchůdcem Smetanovým. Opera má několik svěžích a hudebně zajímavých míst, jako celek však trpí zejména slabým libretem, nedostatky v deklamaci a malou dramatičností.

Velké zkušenosti a zájem o sborový zpěv přivedly Zvonaře k tomu, že stál v roce 1861 u zrodu významného pěveckého spolku Hlahol. Byl dva roky jeho místopředsedou a společně s Bedřichem Smetanou a dr. Ludevítem Procházkou zasedal v komisi, která hodnotila nové české skladby.

Také počátky jiné významné české kulturní instituce - Umělecké besedy - jsou spojeny se jménem Leopolda Zvonaře. Od jejího založení v roce 1861 byl členem správního výboru, později se stal po Smetanovi předsedou hudebního odboru, který v té době vyvíjel bohatou a záslužnou činnost.

Existenční starosti jej vedly k tomu, že v roce 1863 přijal místo učitele zpěvu na české vyšší škole dívčí, kde setrval až do své smrti. V roce 1864 vzal na sebe ještě povinnosti ředitele kůru v kostele u trinitářů v Praze. Neustálé přepínání sil vedlo však k prudkému zhoršení jeho plicní choroby, jíž trpěl od studentských let a té také podlehl 23. listopadu 1865 ve věku necelých dvaačtyřiceti let.

Zvonařův životní odkaz není malý. Jeho nejdůležitější částí je dílo skladatelské, které má téměř 200 dokončených komposic. Zvonař napsal na 60 písní s německými i českými texty, 30 mužských sborů (mezi nimi i vynikající a dnes neprávem opomíjený sbor Běla krasavice na slova F. L. Čelakovského), 3 mše a několik dalších menších chrámových skladeb, 2 sonáty pro klavír, 4 sonáty pro varhany, zmíněné již výborné skladby komorní, dvě opery a čtyři předehry pro orchestr. 

 

 

Úvod